Kapitoly z historie ruského (sovětského) letectví – Aeroflot a jeho stroje.
První Iljušin IL-18 s pístovými motory.
První IL-18 s pístovými motory za letu.
Již v průběhu války si letečtí konstruktéři v SSSR uvědomovali, že obnova válkou rozrušené země si vzhledem k její obrovské rozloze vyžádá rychlé budování sítě leteckých dopravních linek. V místech, kde fronta prošla i dvakrát, nebylo pro leteckou dopravu žádné zázemí. Neexistovala síť letišť, předpokládalo se, že zpočátku budou využívány většinou travnaté plochy a k nim budou vybudovány prozatímní odbavovací objekty. S. V. Iljušin zahájil práce na dopravních letadlech už dlouho před koncem války projektem IL-12. To letadlo mělo zabezpečovat provoz na krátkých místních linkách. Bylo mu jasné, že počet cestujících bude rychle narůstat a bude nutné zajistit i jejich dálkovou dopravu.
Na jaře roku 1945 v době, kdy probíhala stavba prototypu letadla IL-12 zahájil S. V. Iljušin konstrukční práce na letadle IL-18. Pohon měly zabezpečovat 4 motory AČ-72. Nové letadlo mělo dopravovat 60 – 65 cestujících na vzdálenost až 5000 km cestovní rychlostí 450 km/h ve výšce 7500m. Předpokládal se jeho provoz společně s parkem letadel LI-2 a IL-12, které měly zajistit dopravu cestujících na krátkých tratích. Nový letoun měl spojovat Moskvu se zakavkazskými republikami, střední Asií a Dálný východ. Na první pohled v mnohém připomínal první projektovou verzi IL-12 se čtyřmi motory, ale v porovnání s ním byl podstatně větší.
Posádka i cestující měli být umístěni v přetlakovaném trupu s ventilačním systémem přetlakování. Vzduch měl být odebírán od turbokompresorů motorů. Velký počet cestujících a předpokládaný objem jejich zavazadel si vyžádal trup kruhového průřezu o průměru 3,5 m, který zabezpečoval vysokou pevnost a tuhost konstrukce při minimální hmotnosti a jednoduchosti výroby.
Zvolený průměr trupu umožnil vytvořit v jeho spodní části prostory pro zavazadla a náklad a v horní části umístit salon cestujících. Zvolený průměr trupu byl natolik šťastným řešením, že byl později použit pro letadlo IL-18 s turbovrtulovými motory.
V základní verzi se počítalo se salonem pro 66 cestujících v sedadlech první třídy. Kabina cestujících byla společná bez doplňkových přepážek, pouze některá místa byla oddělena zvláštními stolky. Poličky pro osobní zavazadla, osvětlení, meziokenní panely a strop byly potaženy jednoduchými a příjemnými materiály. Právě při projektování kabiny cestujících letadla IL-18 s pístovými motory se vytvořil konstrukční styl, který byl charakteristický pro pozdější letadla konstrukční kanceláře Iljušina, který později pojmenovali stylem „příjemné jednoduchosti“.
Kabina cestujících v prvním pístovém letadle IL-18
Po prvních letech zkušebního IL-12 s dieselovými motory bylo rozhodnuto zaměnit i na letadle IL-18 dieselové motory AČ-72 benzínovými vzduchem chlazenými motory AŠ-73 s turbokompresory TK-19. Jejich vzletový výkon byl 1765 kW (2400 koní) a poháněly automatické vrtule AV-16NM-95.
V létě 1946 byl zkušební prototyp IL-18 se salonem pro 60 cestujících (12 řad po 5 sedadlech v řadě) dokončen. Motory AŠ-73, které na něm byly namontovány ještě neměly turbokompresory (dokončení jejich vývoje se protahovalo). Iljušin se proto rozhodl zahájit letové zkoušky bez nich.
17. srpna 1946 posádka V. K. Kokinaki uskutečnila první let. Vysoce ocenila letové vlastnosti. Ukázalo se, že start je jednoduchý. Při stoupání je letadlo stabilní, síly na řízení vyváženého letadla nejsou velké. V horizontálním letu při vyšší rychlosti než 250 km/h bylo možné pustit řízení a letadlo letělo stabilně a rovně.
Rovněž přistání probíhalo klidně a jednoduše. Při doběhu se letadlo chovalo stabilně a nevykazovalo žádné zvláštnosti.
Na podzim roku 1946 stále nebyly k dispozici výškové motory AŠ-73TK s turbokompresory a program letových podnikových zkoušek se zpomalil. Nebylo možné vyzkoušet chování letadla v předpokládaných cestovních výškách, přesto dále podnikové posádky studovaly chování letadla v různých režimech letu.
Letadlo IL-18 s motory AŠ-73 a vrtulemi AV-16NM se ukázalo jako perspektivní. Zadané bezpečnostní násobky zaručovaly bezpečnost letu ve složitých meteorologických podmínkách. Při maximální vzletové hmotnosti 42500 kg mohlo letět a dokonce stoupat na tři motory a při hmotnosti 36000 kg se dokázalo udržet v horizontálním letu pouze se dvěma pracujícími motory.
Kabina posádky letadla IL-18 s pístovými motory, zajímavostí jistě je 8 pák pro obsluhu režimu a bohatosti směsi motorů na středním pultu mezi piloty.
3. srpna 1947 vedl skupinu dopravních letadel IL-12 na velkém leteckém dnu v Tušinu. Tradičně navštívil tento letecký den i Stalin, který si o několik dní později pozval Iljušina a položil mu několik otázek. Mezi jiným se také zeptal, kolik se vejde do jeho nového letadla cestujících. Iljušin odpověděl, že 75. Stalin se zamyslel a řekl: “Víte, jak celá země těžce nese, když dojde ke ztrátě životů velkého počtu lidí a bezpečnost letadel zatím není taková, aby nedocházelo ke katastrofám“. Ve finále doporučil Sergeji Vladimíroviči ukončit veškeré další práce na letadle IL-18.
Práce na letadle podobné kategorie se zastavily skoro na deset let. Jediný dokončený prototyp se poté zkoušel v různých výzkumných programech. V letech 1948 – 1949 se využíval jako vlečný stroj těžkých výsadkových kluzáků IL-32. Sporadické lety pokračovaly až do začátku 50. let.
Zkušenosti, získané při konstruování a stavbě letadla IL-18 s pístovými motory, byly bohatě využity skoro po deseti letech při projektování letadla IL-18 s turbovrtulovými motory.
První letadlo IL-18 a pístovými motory připravené k letu
Konstrukce letadla s pístovými motory.
Letadlo mělo celokovovou konstrukci. Mělo klasické schéma samonosného dolnoplošníku se zatahovacím podvozkem.
Trup tvořila celokovová poloskořepinová konstrukce kruhového průřezu o průměru 3,5 m. Objem přetlakované části byl asi 130 m3. Přetlakovou část uzavíraly dvě kulové hermetické přepážky, jedna před ocasním úsekem a přední na úrovni přední podvozkové nohy. V přední části byla kabina posádky pro dva piloty, radistu a palubního mechanika. Následovala kabina cestujících pro 60 – 66 cestujících. V každé řadě bylo 5 sedadel, 3 na pravé straně a dvě na levé. Ulička mezi sedadly měla šířku 440 mm. Každá ze 12 řad sedadel měla svá okénka. V kabině byly dále toalety, kuchyňka, šatna a dva nákladové prostory pro zavazadla cestujících.
Křídlo mělo lichoběžníkový tvar v půdorysu, jeho štíhlost byla 12, plošné zatížení 310 – 340 kp/m2. Mechanizaci tvořily štěrbinové vztlakové klapky.
Pohonná jednotka. Základem pohonné jednotky byly čtyři motory AŠ-73TK o vzletovém výkonu 2400 koní/1765 kW. To byly dvouřadové hvězdicové vzduchem chlazené osmnáctiválce se dvěma turbokompresory TK-19.
Čtyřlisté celokovové vrtule AV – 16NM-95 měly na vnějších motorech průměr 5,055 m a na vnitřních 4,08 m. Palivový systém umožňoval naplnit 7000 kg paliva.
Ocasní plochy tvořil jednoduchý celokovový kýl, který byl pevně spojen s trupem. K němu byla připojena celokovová směrovka. Samonosný stabilizátor s výškovým kormidlem měl také celokovovou konstrukci.
Podvozek byl zatahovací příďového typu. Hlavní podvozkové nohy se zatahovaly do motorových gondol. Přední noha se zatahovala do šachty vytvořené v přední části trupu. Kola hlavního podvozku měly rozměry 1325 x 485 mm a byly brzděny hydraulickým systémem. Přední podvozková kola měla rozměry 770 x 485 mm.
Systém přetlakování a ventilace byl napájen od turbokompresorů motorů. Protinámrazový systém byl elektrický a odmrazoval náběžné hrany křídla, stabilizátoru a kýlu. Napájely jej 4 elektrické generátory umístěné na motorech. Listy vrtulí se odmrazovaly rozprašováním lihově-glycerínové směsi. Čelní sklo kabiny posádky se také odmrazovalo rozprašováním protinámrazového roztoku.
Přístrojové vybavení. Letadlo mělo standardní komplet navigačních a motorových přístrojů, které se používaly v roce 1945. Bylo již vybaveno také například radiopolokompasem SCR-269.
Technická data:
| Modifikace | IL-18 |
| Rozpětí křídla, m | 41,10 |
| Délka, m | 29,86 |
| Výška, m | 9,40 |
| Plocha křídla, m2 | 140,0 |
| Hmotnost, kg | |
| Prázdného letadla | 28490 |
| Normální vzletová | 42500 |
| Typ motoru | AŠ-73TK |
| Výkon, koní/kW | 2400/1765 |
| Maximální rychlost, km/h | 565 |
| Cestovní rychlost, Km/h | 450 |
| Dolet, km | 4000 |
| Dostup, m | 9000 |
| Posádka | 5 – 6 |
| Užitečné zatížení: | Do 66 cestujících nebo 7600 kg nákladu |
Použitá literatura a zdroje:
В.Б. Шавров: История конструкций самолетов в СССР до 1938 – 1950года – Машиностроение 1988 г.
Самолеты ОКБ имени С. В. Ильюшина – под редакцией Г. В. Новожилова – Москва «Машиностроение 1990»
Н. Якубович: Ил-18 пассажирские авиалайнеры – Москва Издательство «Цейхгауз» , 2007
V. Němeček: Sovětská letadla – Naše vojsko 1969
Internetové zdroje:
www.airwar.ru большая авиационная энциклопедия
http://airliner.narod.ru/1unsucces/il-18p.htm
http://xn--80aafy5bs.xn--p1ai